Vazby a lpění bránící nám „být spoko“

Jsem ověnčená kléšemi

Slovo „kléše“ pochází ze Sanskrtu – z jednoho nejstarších „starých jazyků“, který je dodnes využíván v Indii. My se s ním nejčastěji setkáme tehdy, vydáme-li se cestou jógy.

V Pataňdžaliho jógasútrách je kladen velký důraz na to, jak se osvobodit od tzv. kléší neboli vazeb, které nám brání žití ve svobodě.

Svoboda?

Každý z nás si pod pojmem svoboda představí něco docela jiného.

Schválně – co Tě napadá jako první?

  • finanční svoboda
  • svoboda slova
  • svoboda pohybu, cestování
  • nezávislost

Jaký by to ale byl pocit mít svobodu v tom, jakou myšlenku si pustíme do hlavy?

Jaké by to bylo umět řídit své emoce?

Nereagovat na myšlenku?

Nereagovat na kritiku?

Nereagovat na pochvalu?

Nebo nenechat se ovládnout naším smyslovým vnímáním?

STÁT SE BDĚLÝM POZOROVATELEM?

NELPĚT?

Protože i tohle všechno v sobě skrývá silný zdroj svobody a právě cesta jógy nás k tomuto cíli jemně vede.

Jaké by to bylo stát se bdělým pozorovatelem? Nelpět?

Kléše – zdroje našeho utrpení

Pataňdžali definuje 5 základních druhů kléší.

  • Avidja – nevědomost
  • Asmita – egoismus
  • Rága – lpění na krásném
  • Dvéša – odpor k ošklivému
  • Abhinivéša – lpění na životě

Mně se na paty lepí každá z nich. Co Tobě?

Pojďme si je rozebrat na konkrétních příkladech z mého života.

Kléše v praxi

Začnu-li svým dětstvím, mohu ho jen vychvalovat do nebes – úžasný čas plný přátel, svobody, přírody, her, zábavy.

Díky výchově svých rodičů si do života odnáším důležité poselství: „láska je moc důležitá a může trvat celý život.“ A tak po vzoru svých rodičů žiju v lásce s mým partnerem už mnoho let, a to přenášíme dnes již i na naše děti.

Výchovou jsem se naučila, že neméně důležité jsou ale i další vztahy – rodinné, přátelské, pracovní…

„Chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se oni chovali k Tobě.“

Pravidlo „kauzality“ – jaká semínka zasejeme, to se nám urodí.

Tady se ale také začíná rodit jedna z kléší, a to lpění na krásném – rága.

Lpění na dokonalém.

Lpění na tom, aby nás měl každý rád.

Nic však nemůže být vždy dokonalé. Nikdy nemůžeme být oblíbení všemi.

Jaká semínka zasejeme, to se nám urodí.

Když však na tom lpíme, vzniká utrpení a bolest.

Budu-li pokračovat ve svém příběhu, mohu se dotknout i mých (nejen vysokoškolských) studií.

  • Snaha o perfekcionismus.
  • Přehnaný workoholismus.
  • Touha po pochvale.
  • Vyhýbání se kritice.

Jen další vazba přinášející oběti.

Lpěním vzniká utrpení a bolest.

Rodiče při promoci plakali dojetím. Já také. Vyčerpáním. 🙂

Toto období bych nazvala prvním velkým mrakem na mé – jinak vždy růžové – obloze.

Úzkost si mě začala oťukávat a pohrávala si se mnou dobrých 8 let.

Když se řekne „úzkost“, každý si představí něco špatného, nepříjemného. Tady se dotýkáme další kléši: dvéša – odpor k ošklivému.

Škatulkujeme si, co je hezké, co ne. Co chceme, co nechceme. Co se nám líbí. Co se nám nelíbí. Co nám škodí. A co ne.

Škatulky, které často máme nastavené zcela špatně – díky první základní kléši: avidje neboli nevědomosti. Z nevědomosti pak vyplývají všechna další utrpení.

Já na moje úzkostné období nahlížím jako na vysoce transformační životní etapu.

Proto má rada zní: neškatulkujme si, co je pro nás dobré a co není. Možná totiž to, co odsuzujeme, se stane důležitým krokem na cestě za osobní transformací a sebepoznáním.

Nemusíme za každou cenu chtít „všechno dobře“.

Co vlastně je „dobře“?

Občas příliš lpíme na krásném (rága) a bojíme se bolesti (dvéša), až zapomínáme na současný okamžik, který právě teď žijeme. A který nám – dost možná – právě teď proklouzává mezi prsty.

Neškatulkujme si, co je pro nás dobré a co není. Možná totiž to, co odsuzujeme, se stane důležitým krokem na cestě za osobní transformací a sebepoznáním.

K mému příběhu bezesporu patří doba plánování rodiny. Tak dlouho to nešlo, až jsem přestala důvěřovat svému vlastnímu tělu. Přitom tehdy jen stačilo „všechno pustit“. Nechat to být. Věřit sobě. Věřit životu.

S velkou vděčností nyní myslím na své dva syny, které prozářili můj život.

A odtud – z velkého štěstí – plyne i další velká vazba – abhinivéša neboli lpění na životě.

Vzhledem k mé povaze není pochyb, že se o své děti strašně bojím. 🙂 Aby se jim něco nestalo… Aby byli zdraví… Spokojení… Šťastní… (Každá maminka se jistě poznává.)

Jenomže strach o život – svůj vlastní, své rodiny, blízkých – je dalším zdrojem utrpení.

Všichni se často bojíme, ač nám nebo našim dětem nehrozí žádné reálné riziko.

Mít malé děti je skvělé v tom, že jsou našimi velkými učiteli.

  • Učí nás bezstarostnosti.
  • Učí nás trpělivosti.
  • Učí nás tomu, že život je i o pádech, o rozbitých kolenech, o krvi z nosu… 🙂
  • Že můžeme prostě padnout a vstát.

Také nás učí velké laskavosti k sobě samým. Ta je důležitá v boji s kléšemi a k větší svobodě.

Někdy je toho tolik, že nám z toho jde hlava kolem. Pak třeba bouchneme. Nebo řekneme něco, co bychom – nebýt ve vzteku – neřekli. Odměnou nám za to později budou vtíravé myšlenky, pocity selhání, smutku aj.

Bičujeme se za něco, co už je minulostí a v této minulosti zůstáváme.

Zapomínáme na to nejdůležitější – na lásku – tu sama k sobě!

Tím se dostáváme k další kléši: asmitě neboli egoismu.

Ego na nás v těchto situacích promlouvá a snaží se nás identifikovat s našimi pocity, myšlenkami, tělesnými vjemy.

My ale nejsme ani naše myšlenky, ani naše emoce!

Jsme-li na cestě seberozvoje, pak chápeme, že se můžeme od svých myšlenek i emocí oddělit. Emoční inteligence a síla mysli je důležitým krokem na cestě za svobodou.

Chceme-li se někam dostat, pak kráčejme lehce, bez boje, bez odporu. Protože odpor vytváří jen další odpor.

Dovolme-si ve svém životě stále častěji přivolávat našeho bdělého pozorovatele.

Toho, který se sice dívá, ale nic nehodnotí. Nic neanalyzuje.

Nejsme ani naše myšlenky, ani naše emoce.

Svoboda v nechtěném

Dnes už vím, že i to nechtěné mi přineslo příležitost.

Každá má úzkost – ač bolela – mi do života vnesla další kousek svobody.

Díky ní jsem se naučila překonávat dvéšu.

Chápat, že život i bolí, ale že tuto bolest vůbec bolestí nemusím nazývat.

Záleží jen na úhlu pohledu. Na slovech, která používáme. 

Já si mou úzkost přejmenovala na INTUICI. 🙂

Stala se mi vnitřním kompasem.

Dnes už na mě “nekřičí”, jako to dělávala. Mluví ke mně tiše a laskavě

I to nechtěné nám do životů přináší příležitost.

Ještě bych se závěrem dotkla našeho ega. To se totiž často snaží zahnat naši intuici do kouta. Ve snaze nás chránit, samozřejmě.

Ale potřebujeme to?

Ego jako další zdroj překážky za svobodou

  • Naše ego chce být oblíbené.
  • Chce být chválené.
  • Nechce abychom se spálili.
  • Abychom se ztrapnili.

A tak nás odrazuje od toho, abychom opustili naši komfortní zónu. Nebo abychom udělali něco jinak.

A také nás s tím vším ztotožňuje.

“Ty si ale šikovná holčička.” A my chceme už navždy být šikovná holčička, protože chvála naše ego živí.

“Ty máš ale zadek.” A my si už nikdy nevezmeme kalhoty, ve kterých by naše křivky vynikly a navždy si poneseme sami v sobě, že je něco s našim zadkem špatně.

“Ty si ale hovado.” A naše ego se hroutí a povolává obětního beránka, protože tak to přeci vůbec není.

Některé nálepky si dáváme my sami. Některé na nás nalepí druzí.

Často však vždy vznikají z první kléše: nevědomosti.

  • Každý vidíme věci jinak.
  • Každá nevyžádaná rada je primárně kritikou.
  • A každý šrám na duši se těžko hojí, identifikujeme-li se s naším egem.

Já totiž nejsem hovado. 🙂 🙂

  • Jsem milující máma.
  • Jsem už 20 let milující a věrná žena jednoho muže.
  • Jsem skvělou dcerou.
  • Jsem podporující sestrou.
  • Jsem srandu nikdy nezkazící kámoškou.
  • Jsem s velkou vděčností snachou, sestřenicí i neteří.
  • JSEM.
  • Jsem vděčná za to, jaká jsem.

Není třeba se identifikovat s něčím dalším. Něčím, co přichází zvenčí. Třeba od někoho topícího se v avidje.

Jsem ochotná objímat.

Podat pomocnou ruku.

Protože jedině tak získám křídla svobody.

Některé nálepky si dáváme sami, jiné na nás lepí druzí.

  • Každý chce být milován.
  • Každý dělá chyby.
  • Nikdo se nerodí, aby záměrně ubližoval.
  • Všichni toužíme po spokojenosti.
  • Po vyrovnanosti.
  • Po svobodě.
  • A všichni musíme překonávat překážky na této cestě.

Nejdůležitější myšlenkou celého mého zamyšlení je to, že nekonečný zdroj štěstí a svobody se nachází uvnitř nás samotných.

Nepotřeba vnějších zdrojů.

A neboj, všichni jsme ověnčeni kléšemi. Ty nám však budou skvělými učiteli na cestě za sebepoznáním.

Díky nim se můžeme posouvat. Něco měnit.

Nekonečný zdroj štěstí a svobody se nachází uvnitř nás samotných.

S láskou

Lucie Poslední
Můj příběh k přečtení zde>> Ukazuji maminkám cestu k vyrovnanému a harmonickému životu krůček po krůčku tak, jak jsem jí já sama procházela. Jejím základním kamenem je pochopení svých emocí, respekt k sobě samé a podpora svého ženství. Pro začínající maminky jsem připravila eBook Než Tě obejmu v náručí.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů