Neradím! Chci inspirovat.

Pusť si hudbu a začti se do kratičkého článku.

Jaký je vlastně cíl mého osobního blogu? Rozhodne nefušuju koučům do řemesla.

Už jsem se párkrát zmínila, proč jsem začala sdílet své myšlenky na osobním blogu na mých stránkách, potažmo ve facebookové fanpage.

Není to tak, že bych se snad chtěla stylizovat do role osobního kouče nebo nějakého mentora osobnostního rozvoje. Absolutně ne!

Musím říci, že jednu takovou osobu znám a její práce si vážím a už nejednou mě nasměrovala na správnou cestu. (Díky, Hanko.) Stejně tak sleduji na IG hrstku inspirativních lidí. Člověk to zkrátka musí mít v sobě na 100 %.

Bohužel se se samozvanými kouči na sociálních sítích roztrhl pytel.

Se samozvanými kouči se na sociálních sítích roztrhl pytel.

Proto mám potřebu říci, že se do jejich zástupu rozhodně neřadím. A ani nemůžu. 🙂 Protože má práce na hledání svého středu je nikdy nekončící proces. 🙂 Bohužel. Bohudík. 🙂

Někdy je zkrátka sdílení myšlenek velmi osvobozující. Jindy zase stačí vzít tužku a papír a ze svých pocitů se vypsat. Ač ta zpověď zůstane bez čtenářů.

Já to tak měla vždycky. Deník jsem si psala už od základky. Na jednu stranu mě bavilo prostě psát. Bývala jsem tak trochu spisovatelka. 🙂 Od mala miluju vůni papírnictví. Klidně bych ho nazvala mým rájem. 🙂 Všechny ty tužky, pera, barvy, notesy… ach… 😀 (Škoda, že jsem postupem času začala milovat i jiné obchody. Možná bych i ušetřila, kdybych zůstala jen u sešitů. 😀 )

Na druhou stranu mi psaní přináší určitou mentální očistu. Někdy mám blbou náladu a z té se krásně vypíšu. Ono to funguje. A funguje to často i z druhé strany. Když mi není do zpěvu a přečtu si své řádky, které jsem si dříve (a je jedno, jak je to dlouho) napsala, často mi to pomůže.

Co je psáno, to je dáno! Jednou si nějakou povznášející myšlenku zachytím na papír a už mi ji nikdo nikdy nevezme.

Psaní přináší určitou mentální očistu.

To byl ten signál. To, co mě popostrčilo psát a sdílet.
Když to pomůže mně, může i někomu jinému.

Jednou – při pročítání mých notýsků – jsem až žasla, jak krásné myšlenky jsem si v nich zaznamenala. Okamžitě na mě působily a vyvolávaly mi pozitivní emoce.

Moje poznámky ve mně vyvolávají pozitivní emoce.

To je ono! V dnešní době jsme zahlceni ošklivými zprávami z médií, businessem se strachem, který se na nás valí ze všech stran – z reklam, z billboardů… a náš mozek to přijímá, vyběhává si cestičky a zvyká si na negaci.

Do toho pak ještě narazíte na články od samozvaných koučů, kteří vám servírují návody, jak být zaručeně šťastní a optimističtí, takže ještě k tomu všemu získáte pocit, že cítit se sklesle je vlastně špatně a vy byste si asi co nejdříve měli koupit knihu, která vám ukáže cestu štěstí a odkloní vás od depkaření a nebo rovnou zajít do lékárny pro nějaké pilulky, co znáte z reklamy. Z té reklamy, jak ta paní byla děsně unavená a nervózní a ještě ji bolela hlava, ale po tom prášku je to zas všechno v cajku. 🙂

A nebo to zkusit jinak. Ono totiž být unavený k životu prostě patří. Když je tělo unavené, říká nám “zpomal”, “vypni”, “jdi spát”. Když nás bolí hlava, opět je to signál, že něco děláme špatně a je třeba hledat příčinu a tu odstraňovat.

Důležité je se poučit. A to často jde až po přečtení myšlenek s odstupem času, ale i odstupem emocí. A protože ty myšlenky většinou mají pevné základy, mohou být platné dlouhodobě.

Nedávám rady. Ráda bych však předala inspiraci.

Nejlepšími rádci jste totiž vy sami sobě. Stačí si naslouchat.

A jak se říká ”V nouzi poznáš přítele”, tak ono i platí, že v krizi poznáš sám sebe.

Nejlepšími rádci jste totiž vy sami sobě.

Nebo alespoň já to tak mám. Ačkoli prožívám se svými dětmi bezesporu nejlepší období mého života, tak také často padám na pusu únavou.  A právě v těchto okamžicích se dostávám nejblíže sama k sobě. Až na dřeň. 🙂 Prostě všechno zlý je pro něco dobrý.

Se svými dětmi prožívám bezesporu nejlepší období mého života.

Být stále happy s nohama nahoře, tak bych se neposouvala dál. Neměla bych důvod. Motivaci.

Tyto řádky píšu v den, kdy jsem skutečně unavená, nevyspalá a trochu i naštvaná, protože jsem ztratila kamínek z prstýnku… ehm, smaragd z mého “push presentu” od manžela za mého syna, který jsem na ruce nosila teprve týden. Dovedete si představit, kolik asi stál. 🙂

Takže mám důvod k posrání. 🙂 Ale rozhodla jsem se neposrat se z toho. A ještě si to pro jistotu všechno zapíši, ať mám mé myšlenky pro inspiraci zachované na příště. 🙂 Vím, že to někdy zafunguje.

Závěrem bych ráda řekla, ze cílem mého blogu není mít tisíce fanoušků a mrtvých duší, ale stačí mi hrstka lidí, kteří jsou fanoušky prostě proto, že je baví si mé články přečíst nebo je třeba baví si se mnou zacvičit a odreagovat se. 🙂

Takže vám, kteří tu jste, díky, že tu jste. 🙂

Díky, že tu jste.
Už jsme čtyři.
Můj příběh k přečtení zde>> Ukazuji maminkám cestu k vyrovnanému a harmonickému životu krůček po krůčku tak, jak jsem jí já sama procházela. Jejím základním kamenem je pochopení svých emocí, respekt k sobě samé a podpora svého ženství. Pro začínající maminky jsem připravila eBook Než Tě obejmu v náručí.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů