instagram

Jsi fakt tak šťastná – jak ukazuješ na Instagramu?

Nebudeme si nic nalhávat, Instagram je plný krásných fotek, širokých úsměvů, vymakaných těl, snových dovolených...

Stejně tak je napěchován i inspirativními lidmi, kteří se zkrátka rozhodli sdílet svůj příběh. Podělit se o své dary. Aniž by něco žádali na oplátku.

Proč? Protože sdílení léčí. Protože nalezení spřízněných duší, které to mají stejně, podporuje na další cestě.

Instagram se tak stává formou deníku. Nahrazuje tužku a papír. Nabízí možnost vypsat se ze svých emocí. Získat zpětnou vazbu. Pomoci někomu jinému. A nebo to jen pustit.

Dávno není pravda, že se na sociálních sítích ukazuje jen to dobré. Častokrát tam člověk vyloží karty. Ukáže své bolístky. A taky to, jak je překonává. Někdy těžko. Někdy s úsměvem.

Jen na nás záleží:

  • kým se necháme inspirovat,
  • zda budeme my sami sdílet,
  • nebo jenom hejtovat fejkový svět zabalený v pozlátku.

“Jsi fakt šťastná?” Dostala jsem nedávno otázku. „Tvůj Instagram je příliš happy!

Vážně? Opravdu je “být šťastný” něco neobvyklého? Opravdu bych na otázky “Jak se máš?” měla odpovídat “Jde to, ale dře to.”?

Je fakt divný mít každý den pocit “díky bože, že jsem tam, kde jsem, že mám to, co mám”?

  • Každý jsme nějaký. Někdo citlivý, jiný silný a stabilní. Někdo extrovert, jiný se spíše uzavírá do svého světa. 
  • Každý z nás má své propady, svoje blbé nálady. Každý z nás chybuje a učí se. Každý občas řekne blbost nebo se zachová tak, že by se radši neviděl.

To nezmění ani Instagram, ani nic jiného.

Jen na nás záleží, kým se necháme inspirovat.

Zdroj štěstí totiž nenajdeme nikde kolem nás. Je jen uvnitř nás. 

Existuje hrstka lidí, kterým bylo do vínku dáno a s positivním nastavením mysli se už narodili.

Ty se nepotřebují lopotit za sebepoznáním, číst seberozvojové knihy, kupovat si kurzy, které je navrátí do svého středu. Žijí radostně. Užívají si příležitostí, které jim život předkládá. 

Těžko si však myslet, že neprožívají smutky, strachy nebo zklamání. Ty jsou přirozenou součástí našich životů. Rozdíl spočívá jen v PŘIJETÍ. V přijetí své reality a očekávání, co dalšího DOBRÉHO přinese.

Zdroj štěstí totiž nenajdeme nikde kolem nás. Je jen uvnitř nás. 

Pak jsme tu třeba my – citlivky do morku kostí, které sem tam smete úzkost. Sem tam vzteky brečí. Sem tam mají strašný strach. Sem tam si vůbec nevěří.

My si pak můžeme vybrat.

  • Budeme nadávat na celý svět. Hledat na druhých mouchy. Vinit druhé za naše blbé nálady, neúspěchy.
  • Anebo se pokusíme změnit přístup a dělat všechno trochu jinak.

Jak to mám já?

Když třeba vložím na Instagram příspěvek o tom, jak sedím s dětmi za oknem, společně koukáme, jak prší, a jsme vlastně happy jak 3 grepy, tak to píši, protože to tak je!

Ale často tomu předcházela i mrzutá nálada. “Cože? Zase ch**je? Co tu jako budeme dělat? Děti řvou. Skáčou mi po hlavě. To nedam.”

Celou tu emoci si ale dovolím odžít a pomalinku pracuji na tom, jak to změnit. Až se dostanu do pocitu vděčnosti, že:

  • jsem vlastně strašně ráda, že jsme spolu,
  • nikam nemusíme,
  • jsme zdraví
  • a můžeme vymodelovat celou ZOO! Sláva! 

Takový pocit pak s entusiasmem nasdílím, protože jsem pyšná, že jsem to dokázala. Protože věřím, že někoho strhnu na podobnou vlnu. A protože si to chci pamatovat, že to jde.

Dovedu si těžko představit, že sedím u okna, s**e mě, že prší a píšu příspěvek o tom, že jsme celá rodina blažená z kapek na okně!

Ne vždy jde o konečný výsledek. Ale o tu cestu!

To, jak se dostáváme k tomu, kde chceme být!

Překonáváním vlastních překážek a třeba i jejich sdílením se stáváme silnějšími.

Nezáleží už na tom, jakou formu k tomu využijeme.

Paradoxně, když se cítím plná energie, na vlně pohody, harmonie a klidu, pak ani nemám potřebu moc sdílet. 

Svoji realitu si vychutnávám plnými doušky bez potřeby diváků.

Naopak v čase pochyb nebo úzkostí, kdy své dny naplňuji rituály, které mi dělají dobře, mám potřebu tyto nápomocné krůčky ke spokojenějšímu JÁ sdílet.

Často jde o tu cestu, nikoli konečný výsledek.

Někdy popíšu spousty listů soukromého deníku, jindy článek, nebo jen kratičký IG příspěvek, který je pro sledující brzy ztracen v nedohlednu. Ne však pro mě!

Konec konců, vše dělám jen pro sebe samotnou! Pro své dobro. Pro své blaho. Pro svůj hezký pocit. Pro své štěstí.

A věřím, že to by měla být priorita každého z nás.

Překonáváním vlastních překážek se stáváme silnějšími.

upřímně děkuju za všechny inspirativní lidi, kteří mi nyní přichází do cesty. Za všechny úžasné projekty, které mají za cíl podpořit jiné životy. Za všechny jejich tvůrkyně.

Za tu silnou synchronicitu, která je ke mně přivedla, aniž bych o to musela usilovat.

Děkuju józe, která mě už nejednou vytáhla z mého „blátíčka“.

Děkuju své milované rodině, v níž spatřuji největší zdroj mého štěstí.

Ale především děkuju SAMA SOBĚ!

Protože já si to dělám takové, jaké to mám.   

DOKONALE NEDOKONALÉ.

Děkuju SAMA SOBĚ!

Lucie Poslední
Můj příběh k přečtení zde>> Ukazuji maminkám cestu k vyrovnanému a harmonickému životu krůček po krůčku tak, jak jsem jí já sama procházela. Jejím základním kamenem je pochopení svých emocí, respekt k sobě samé a podpora svého ženství. Pro začínající maminky jsem připravila eBook Než Tě obejmu v náručí.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů